V dobách počátků internetu se předpokládalo, že každé připojené zařízení bude mít svou vlastní veřejnou IP adresu a bude s ostatními komunikovat napřímo. S masivním nárůstem počtu počítačů, smartphonů a IoT zařízení však nastal akutní nedostatek adres IPv4.

Jako dočasné řešení byla zavedena technologie NAT, která měla primárně šetřit IP adresy. Postupem času se však stala jedním ze základních (byť často nepochopených) pilířů zabezpečení domácích i firemních sítí.

NAT (Network Address Translation – Překlad síťových adres) je mechanismus, který běží na tvém routeru nebo firewallu. Umožňuje, aby celá lokální síť (LAN) vystupovala do vnějšího internetu pod jedinou společnou veřejnou IP adresou.

Když zařízení z vnitřní sítě (např. s privátní IP adresou `192.168.1.50`) pošle požadavek na webovou stránku v internetu:

1. Router vezme tento datový paket a přepíše zdrojovou privátní IP adresu na svou vlastní **veřejnou IP adresu**.
2. Aby router věděl, komu má pak vrátit odpověď, přiřadí tomuto spojení unikátní číslo portu (tato specifická verze NATu se nazývá **PAT** – //Port Address Translation//).
3. Jakmile dorazí odpověď z internetu, router se podívá do své překladové tabulky (NAT table), přepíše adresu zpět na privátní adresu počítače a data mu doručí.

Mezi uživateli i správci sítí často panuje představa, že NAT funguje jako plnohodnotný firewall. To je pravda jen částečně.

Hlavní bezpečnostní přínos NATu spočívá v obousměrnosti spojení. Z principu své funkce NAT propustí do vnitřní sítě pouze ty pakety, které jsou přímou odpovědí na požadavek, jenž vyšel zevnitř sítě.

Pokud se útočník z internetu pokusí naskenovat nebo napadnout zařízení uvnitř sítě (např. tvůj chytrý termostat), narazí na router. Router se podívá do své NAT tabulky, zjistí, že žádné vnitřní zařízení o komunikaci s tímto útočníkem nežádalo, a paket jednoduše zahodí. Vnitřní síť je tak pro vnější svět neviditelná (skrytá).

NAT není stavový firewall (Stateful Firewall).

• NAT nekontroluje, zda je obsah paketu bezpečný. Pokud uživatel uvnitř sítě klikne na podvodný odkaz nebo si stáhne malware, NAT tomuto škodlivému spojení poslušně otevře cestu ven i dovnitř.
• NAT nechrání síť před útoky, které přicházejí zevnitř (např. infikovaný notebook připojený k domácí Wi-Fi může napadnout ostatní zařízení v LAN).

Proto musí být NAT vždy kombinován se skutečným firewallem, který analyzuje samotný provoz a filtruje ho na základě pokročilých bezpečnostních pravidel.

Ačkoliv NAT pomohl zachránit IPv4 a přidal vrstvu anonymity, pro moderní síťovou komunikaci představuje obrovskou komplikaci:

• Problém s P2P a VoIP: Služby jako online hry, IP telefonie (VoIP) nebo videohovory potřebují, aby se dvě zařízení v internetu spojila napřímo. NAT to komplikuje, protože ani jedno zařízení nemá veřejnou IP adresu.
• Nutnost Port Forwardingu: Pokud chceš mít doma spuštěný vlastní webový server, NAS úložiště nebo IP kameru přístupnou zvenčí, musíš na routeru nastavit tzv. přesměrování portů (Port Forwarding). Tím útočníkům otevřeš permanentní díru do sítě.
• Ztráta dohledatelnosti (Traceability): Pokud z jedné firmy odchází veškerý provoz pod jednou IP adresou, je pro vnější servery velmi těžké identifikovat konkrétní počítač, který např. provádí nelegální činnost nebo rozesílá spam.

Jak bylo zmíněno v článku o IPv6, nová generace internetového protokolu NAT k životu nepotřebuje. Každé zařízení má svou unikátní veřejnou adresu.

S příchodem IPv6 sice zmizí „bezpečnostní clona“ v podobě NATu, ale zabezpečení sítě se tím nesníží – jeho roli plně přebírají stavové firewally (Stateful Firewalls) integrované v moderních routerech. Ty blokují nevyžádanou příchozí komunikaci úplně stejně jako NAT, ale bez nutnosti složitě přepisovat IP adresy v každém paketu.

Související články:

• IPv6 - Proč potřebujeme více IP adres pro IoT
• Typy firewallů a jak je správně nastavit
• Návod: Jak nastavit Port Forwarding na routeru