Jazyk symbolických instrukcí, často zkráceně označovaný jako assembler, je nízkoúrovňový programovací jazyk úzce spjatý s konkrétní architekturou procesoru. Slouží jako lidsky čitelnější reprezentace strojového kódu, kterému přímo rozumí počítačový hardware.
Procesor ke své činnosti využívá instrukce vyjádřené pomocí binárních kódů, tedy nul a jedniček. Psát programy přímo v těchto kódech je extrémně náročné a nepřehledné. Jazyk symbolických instrukcí tento problém řeší zavedením mnemotechnických zkratek pro jednotlivé operace. Například místo složité binární sekvence se použije příkaz MOV pro přesun dat nebo ADD pro sčítání.
Převod tohoto zápisu do spustitelného strojového kódu zajišťuje specializovaný program, který se nazývá sestavující program, zkráceně assembler. Právě kvůli tomuto nástroji se často samotnému jazyku nesprávně, ale běžně, říká jednoduše assembler.
Tento programovací přístup má nezastupitelné místo v historii výpočetní techniky. V dobách, kdy dominovaly systémy jako Atari nebo Amiga a procesory typu MOS Technology 6502, byl zápis na této nízké úrovni jedinou cestou, jak z hardwaru dostat maximální možný výkon.
Zatímco jazyky vyšší úrovně, jako je například C nebo PHP, jsou přenositelné mezi různými systémy, kód v jazyce symbolických instrukcí je specifický pro danou rodinu procesorů. Program napsaný pro moderní architekturu x86 nebude fungovat na procesorech ARM nebo na historickém čipu 6502 bez úplného přepsání, protože každý z těchto procesorů disponuje odlišnou instrukční sadou.
Zásadní předností tohoto jazyka je absolutní kontrola nad hardwarem. Programátor může přímo manipulovat s registry procesoru a přistupovat do paměti s přesností na jednotlivé bajty. Díky tomu vzniká vysoce optimalizovaný kód, který je extrémně rychlý a zabírá minimum místa v paměti.
Tato úroveň kontroly je vykoupena značnou složitostí vývoje. Zápis i jednoduchých operací vyžaduje detailní znalost cílového hardwaru a velké množství řádků kódu. Kód je navíc velmi obtížně čitelný, špatně se udržuje a nelze jej jednoduše přenést na jiný typ procesoru.
I přes nástup moderních vysokoúrovňových jazyků má tento přístup v IT odvětví stále své pevné místo. Využívá se především při vývoji operačních systémů, psaní ovladačů hardwaru nebo při programování mikrokontrolérů a vestavěných systémů, kde záleží na každém taktu procesoru a každém bajtu paměti. Své uplatnění nachází také v oblasti kybernetické bezpečnosti při reverzním inženýrství nebo při vývoji extrémně náročných částí renderovacích enginů.
Pro představu lze uvést jednoduchý příklad přesunu hodnot na architektuře x86. Následující příkaz vloží dekadickou hodnotu deset do registru EAX.